Napojení na veřejně přístupnou komunikaci u dělení pozemků
Dělení pozemků a vymezování nových pozemků je příslušnými právními předpisy podmíněno splněním několika podmínek, kdy jednou z těchto podmínek je i požadavek na dopravné napojení těchto pozemků na veřejně přístupnou komunikaci. Dle závěrů ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (NSS) má být takovýmto napojením chápáno napojení bezprostřední a trvalé, což může v praxi způsobovat poměrně nepříjemné a složitě řešitelné problémy.
Požadavek bezprostřednosti a trvalosti dopravného napojení nebyl v právní úpravě účinné před 01.01.2024 (resp. 01.07.2024) explicitně stanoven, kdy tento byl dovozen až v rámci výkladu provedeného následnou judikaturou, kdy NSS konstatoval, že „[z] litery zákona jednoznačně vyplývá, že napojení na veřejně přístupnou pozemní komunikaci musí být bezprostřední“ (srov. rozsudek NSS ze dne 27.09.2017, č. j.: 1 As 166/2016-38). Účelem této právní úpravy, doplněné o upřesňující judikaturní závěry NSS, je zcela legitimní snaha o omezení vzniku nových pozemků bez zajištěného připojení na síť pozemních komunikací. Dá se přitom legitimně očekávat, že závěry starší judikatury vztahující se předchozí právní úpravě se budou přiměřeně aplikovat i na posuzování obdobných otázek, které vyvstanou z řízení vedených dle nového stavebního zákona.
Pod požadavkem bezprostřednosti je obecně nutno rozumět takové napojení, které představuje přímé spojení pozemku na veřejně přístupné komunikace bez nutnosti jakéhokoli omezování, zatěžování či využívání jiných nemovitostí k zajištění tohoto napojení. Za trvalé napojení je pak považováno takové napojení, které není časově omezeno nebo založeno na titulu, z jehož podstaty se dá očekávat, že v budoucnu může dojít k jeho zániku, jako např. nájemní smlouva (na dobu určitou či neurčitou). Dle judikatury NSS není charakter trvalosti splněn ani v případě zřízení věcného břemene (srov. rozsudek NSS ze dne 27.09.2017, č. j.: 1 As 166/2016-38).
Výjimky z požadavků na bezprostřednost dopravní napojení
Ačkoliv se z rozhodovací praxe některých správních orgánů může jevit, že předmětné požadavky se uplatní pro každý případ automaticky a bez dalšího, NSS ve svém rozsudku ze dne 08.11.2022, č. j.: 7 As 169/2022-36 konstatuje, že v „judikatuře formulovaný závěr o potřebě bezprostředního a trvalého napojení na veřejně přístupnou pozemní komunikaci nicméně nelze chápat absolutně, nýbrž v kontextu smyslu právní úpravy a okolností věci, v níž byl tento závěr vysloven.“
V citovaném rozsudku řešil NSS otázku přípustnosti zajištění dopravního napojení na veřejně přístupnou komunikaci prostřednictvím jiné komunikace (neveřejné účelové komunikace) a soulad takovéhoto řešení s příslušnou právní úpravou. V této souvislosti pak vyslovil závěr, že „[n]ení pravdou, že dopravní napojení na veřejně přístupnou pozemní komunikaci ve smyslu § 20 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. může být naplněno vlastně jenom jinou veřejně přístupnou komunikací,“ kdy z předmětných ustanovení neplyne, že „každý pozemek, aby mohl být samostatným pozemkem, musí vlastně přímo sousedit – anebo jím musí procházet – veřejně přístupná pozemní komunikace.“
NSS i nadále stanovuje, že posuzování požadavků na vymezování pozemků musí být učiněno s přihlédnutím ke smyslu a účelu dané právní úpravy, kdy ovšem stanovené požadavky „musí být chápány v kontextu, v jakém byl[y] vysloven[y], a svázán[y] účelem, pro který byl vysloven[y],“ což ovšem neznamená, „že přístup k veřejné účelové komunikaci nemůže být zajištěn prostřednictvím neveřejné účelové komunikace,“ která mohla být zřízena právě za účelem splnění požadavku na zajištění trvalého dopravního napojení.
V souvislosti s přípustností dělení pozemku, který již před záměrem dělení neměl přímé napojení na veřejnou pozemní komunikaci, přičemž dopravní napojení nového pozemku by bylo zajištěno ve stejném rozsahu a totožným způsobem, jak tomu bylo u dosavadního (rozdělovaného) pozemku, Městský soud v Praze konstatoval, že posuzování požadavků bezprostřednosti napojení je v tomto případě zcela nadbytečné, přičemž „[i] pokud by správní orgány měly současný stav za nezákonný, pak je třeba vidět, že navrhovaným dělením pozemků se (údajná) nezákonnost tohoto stavu nijak neprohlubuje a nelze ji tedy použít jako důvod k zamítnutí žádosti“ (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 09.03.2015, č. j.: 10 A 21/2013-32).
Nemůže-li vést aplikace těchto požadavků k dosažení zamýšleného stavu dle smyslu dané právní úpravy a nedojde-li v důsledku jejich neaplikování ke vzniku stavu, jehož eliminace je účelem pro stanovení tohoto požadavku (tj. ke vzniku pozemku, který by nově neměl bezprostřední dopravní napojení na veřejně přístupnou komunikaci), správní orgán by neměl bez dalšího automaticky podmiňovat přípustnost záměru dělení pozemku splněním tohoto požadavku.
Nový stavební zákon (zákon č. 283/2021 Sb.)
Právní úprava podmínek pro dělení pozemku je v novém stavebním zákoně obsažena zejména v ustanovení § 216 nového stavebního zákona. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se k žádosti o dělení pozemku přikládá (mimo jiné) celková situace „s vyznačením přímého přístupu z veřejné komunikace ke všem pozemkům, nebo přes pozemek nebo stavbu stejného vlastníka, anebo na základě jiného věcného práva k cizímu pozemku nebo stavbě.“ Z textace tohoto ustanovení je zjevné, že zákonodárce již promítl požadavek přímého napojení pozemku na veřejnou komunikaci přímo do zákona a zároveň doplnil možnosti jeho alternativního zajištění.
S ohledem na to, že konkretizace požadavků na dopravní napojení (včetně požadavku bezprostřednosti) byla při absenci podrobnější právní úpravy zajištěna především judikaturním výkladem, od jehož paušalizujících závěrů se správní orgány nebyly ochotny odchýlit, bylo v praxi posuzování alternativních způsobů napojení nově vytvořených pozemků mnohdy problematické, na což dopláceli zejména vlastníci těchto pozemků. Tyto komplikace by mohly být nově alespoň částečně odstraněny právě novou právní úpravou.
S ohledem na doplnění možnosti zajištění dopravního napojení na základě jiného věcného práva k cizímu pozemku nebo stavbě pak vyvstává otázka, zda dojde v souvislosti s posuzováním splnění požadavků na přístup k veřejně přístupné komunikaci k odklonu od podmínky trvalosti takovéhoto napojení, kdy dosavadní judikatura opakovaně dovozovala, že zřízení věcného břemene nesplňuje charakter trvalosti. Odpověď na tuto otázku nám podrobněji poskytne až rozhodovací praxe správních orgánů a navazující judikatura soudů.
Více informací a celý článek naleznete na: https://www.epravo.cz/_dataPublic/data/E-pravo_mag/2023_E3_web.pdf (str. 111 až 113)
