Časté právní mýty o kamerách na pracovišti
Kamerový systém se jeví jako rychlé, snadné a efektivní řešení mnoha problémů zaměstnavatelů, kdy stačí pouze nakoupit kamery, vše správně připojit a je vyřešeno. Taková představa je však zjednodušená. Kamerový systém totiž nepředstavuje jen bezpečnostní prvek, ale také významný zásah do základních práv fyzických osob. Používání kamerového systému na pracovišti má proto svá pravidla, která je třeba při zavádění kamerového systému respektovat a zamýšlené řešení jim přizpůsobit. A právě v tomto bodě vzniká řada mýtů, které bych tímto článkem ráda objasnila.
Mýtus 1: „Stačí splnit GDPR a je hotovo“
GDPR je bezesporu důležitým právním předpisem, pokud jde o používání kamerových systémů na pracovištích, ale zdaleka není jediným. Na pracovišti vstupuje do hry zejména zákoník práce, který výrazně omezuje možnosti kontroly zaměstnanců, a rovněž obecná ochrana osobnosti podle občanského zákoníku.
Mýtus 2: „Kamery máme jen online, GDPR se nás netýká“
Pro aplikaci GDPR na kamerový systém není rozhodující samotná existence záznamu, ale schopnost identifikovat fyzickou osobu. Jak výslovně potvrzuje Úřad pro ochranu osobních údajů, i online kamerové systémy mohou představovat zpracování osobních údajů.
Z právního hlediska navíc nelze přehlížet ani obecnou ochranu osobnosti a soukromí osob. Už samotná možnost být sledován může představovat zásah do těchto základních práv člověka, a to bez ohledu na to, zda je obrazový záznam uchováván. Stejně tak v případě pravidel pro sledování zaměstnanců na pracovišti podle zákoníku práce není rozhodné, zda je kamerový systém provozován v režimu online nebo se záznamem.
Mýtus 3: „Používáme jen atrapy, právní pravidla řešit nemusíme“
Atrapy kamer bývají ze strany zaměstnavatelů v praxi považovány za „bezpečnou“ variantu, která se právní regulaci zcela vyhne, avšak může umožnit dosažení podobného efektu jako kamera pravá.
Pokud se nejedná o funkční kamerový systém, pohybuje se zaměstnavatel mimo režim zpracování osobních údajů a pravidel GDPR. V určitých případech však může i atrapa vyvolávat dojem trvalého sledování, který se negativně promítá do soukromí a psychické pohody zaměstnanců. Zaměstnavatel se proto takovým postupem může dopustit porušení svých povinností vyplývajících ze zákoníku práce.
Mýtus 4: „Máme souhlas zaměstnance, můžeme kamery používat“
Souhlas zaměstnance bývá často vnímán jako „univerzální pojistka“, pokud jde o zpracování osobních údajů zaměstnanců (nejen) kamerovým systémem. V pracovněprávních vztazích je však použití souhlasu zaměstnance problematické. Navíc je třeba pamatovat, že souhlas může subjekt údajů kdykoliv odvolat. V praxi to tedy znamená, že zaměstnavatel by se měl opírat o jiný právní základ zpracování osobních údajů, typicky o oprávněný zájem.
Souhlas zaměstnance zároveň nenahradí ani splnění předpokladů vyplývajících pro sledování zaměstnanců kamerovým systémem ze zákoníku práce.
Mýtus 5: „Když kamera chrání majetek, je automaticky oprávněná“
Zpracování osobních údajů kamerovým systémem je možné založit na právním základu ochrany oprávněných zájmů správce nebo třetí osoby na ochraně majetku. S tím však souvisí povinnost před zavedením kamerového systému provést tzv. balanční test, v němž se mimo jiné poměřuje zájem zaměstnavatele na ochraně majetku s právem zaměstnanců na soukromí. Bez tohoto kroku se přitom kamerový systém snadno může dostat do rozporu s právními předpisy.
Rovněž z pohledu zákoníku práce nestačí, že kamerami je chráněn majetek zaměstnavatele, ale musí být vždy zkoumána přiměřenost takového opatření s ohledem na soukromí zaměstnanců, stejně jako existence závažného důvodu spočívajícího ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele, dochází-li prostřednictvím kamerového systému ke sledování zaměstnanců.
Mýtus 6: „Stačí cedulka s piktogramem a nápisem, že je prostor monitorován“
Viditelná informační cedulka s piktogramem kamery je důležitá, ale sama o sobě k naplnění informační povinnosti podle GDPR ani zákoníku práce nestačí.
GDPR stanoví poměrně rozsáhlý výčet informací, které je třeba subjektu údajů poskytnout. V případě kamerových systémů je proto doporučováno tzv. vícevrstvé informování.
Zákoník práce ukládá zaměstnavateli povinnost přímo informovat zaměstnance o rozsahu a způsobech monitorování. Pouhá tabulka na zdi přitom tento požadavek nenaplňuje.
Závěr
Kamerový systém na pracovišti nelze z právního pohledu považovat za jednoduché ani univerzální bezpečnostní řešení. Jde o zásah do práv zaměstnanců, který vyžaduje pečlivé právní posouzení a musí obstát současně z pohledu pracovního práva, ochrany osobnosti i ochrany osobních údajů.
Potřebu důkladného přístupu v této oblasti přitom umocňuje i skutečnost, že Státní úřad inspekce práce ve svém programu kontrol pro rok 2026 výslovně deklaruje jako jednu z hlavních priorit právě kontroly zaměřené na používání kamerových systémů na pracovištích. Včasné a správné nastavení kamerového systému tak může zaměstnavatelům pomoci předejít nejen zásahům do práv zaměstnanců, ale i případným nepříjemným důsledkům kontrolní činnosti.
Více informací najdete v úplném znění článku zde: https://www.epravo.cz/top/clanky/caste-pravni-myty-o-kamerach-na-pracovisti-121096.html
